Karolína Valalíková (29): „Každé ráno se probudím a asi kdyby mě něco nebolelo, tak bych si řekla, že to je špatně. Ta bolest k tomu patří.

Já bych řekla, že my baletky máme trochu posunutý práh bolesti, protože mě to prostě na těch zkouškách bolelo. V tu chvíli jak člověk vyjde na jeviště, tak na všechnu tu bolest zapomene, všechno to jde stranou. Takže já jsem de facto zvyklá na to, tančit přes tu bolest a nějakým způsobem to nevnímat“.

Karolína měla tu čest být vyobrazena jako primabalerína na městských city light plakátech se svým představením „Já, Karolína“, které vzniklo v koprodukci s Kyjevským městským baletním souborem. Na úspěšnou baletní hru navázalo divadlo baletním představením Zvoník u Matky Boží, adaptací dle knižní předlohy Victora Huga. Režie se zhostil Jakub Horák a Karolína dostala opět šanci zazářit v roli půvabné Esmeraldy.

„Jsou to nervy před začátkem představení. Ale vždycky si říkám, že se těším na ten pocit až bude po představení a všechen ten stres z nás nějakým způsobem opadne. Zvedne se opona a lidi tleskají a člověk má z toho úplně úžasný pocit, že se to těm divákům líbilo. Je to nejlepší odměna pro toho tanečníka, ten potlesk.

Je to zodpovědnost jak vůči mně samotné, tak vlastně vůči celému baletnímu celku a taky vůči těm divákům. Přála bych lidem, aby si tohle někdy zažili, ale vím, že jenom někteří z nás mají toto privilegium, že si to zažijí, že se to nestává každému. Takže jsem za to vděčná, že zrovna já jsem měla tu čest si to zažít. Slezské divadlo je prostě můj život“.

Karolína je ztělesněním výborné, zároveň velice milé a pokorné tanečnice, která své zkušenosti předává dále. V divadle totiž iniciovala založení baletního studia, které má hned ze startu velké úspěchy v podobě velkého množství přihlášených baletních studentek. Navzdory zdání křehké dívky vyzařuje z Karolíny přirozená autorita a díky osobnímu přístupu v lektorství mladých dívek si tak získává jejich obdiv i pozornost.

Více ve video rozhovoru výše.